Co bude dnes k snídani, k obědu i k večeři?

Kupte pytel kukuřičné mouky a fazole, a už jste ve víru stravovacích návyků Afriky, nebo jejího východu přinejmenším. Když totiž vezmete obří hrnec, do vroucí vody tu mouku začnete sypat a budete míchat, dokud vám ruce neupadnou nebo se hustotou vařečka nezastaví, dostali jste ugali. Hmotu, která sytí davy. Pokud se nepletu, její dvojče se na západě Afriky jmenuje fufu a má kabátek z banánového listu. Její absence v Evropě v místních vzbuzuje skoro lítost nad námi, nebohými bílými, kteří o hodně přicházejí. No, upřímně, asi bych život dokázala prožít plnohodnotně i bez tohoto zážitku. A nyní si tohoto zážitku odnáším požehnaně. Dokonce už rozliším chuť ugali různě hustého. V sirotčinci frčí to hodně husté. Kluci mají jinak hlad. Doplňte si k tomu fazole, uvařené někdy i s pár rajčaty nebo mrkví dohromady, a je to komplet. Jí se k obědu i večer. Zvlášť Marietha s Faustou, které obývají pokoj s nejmenšími, prý mají po nocích docela solidní žesťové koncerty. (Poznámka pro znalce dramatu: Büchnerův Vojcek to takhle měl s hrachem, a jak to dopadlo?! :-))

Univerzální venkovské jídlo, zde v luxusní variantě s rýží

Dva dny v týdnu, v roce lepší úrody i tři, si dáme místo ugali rýži. A pokud náhodou zbylo od večeře, toto posnídáme. Pokud se poblíž vyskytuje něco zeleného, je to bez milosti prohlášeno za zeleninu a uvařeno také. Když se řekne dýně, myslí se tím její listy. Listy z kasavy se také dají sníst.

Dalším fenoménem místní kuchyně je uji. Do angličtiny s velkou porcí fantazie překládáno jako porridge. Je to totiž mouka, pro změnu bílá, uvařena s cukrem do konzistence kaše. Toto se snídává, někdy se objevuje v čase večeře, ale večeře to ještě není, protože ta se tady jí tak o tři hodinky později, než by váš evropský žaludek rád. A v letošním roce se uji zabydlelo na základní škole. Po dohodě se vaří kolem desáté pro děti, spousta z nich zdolává cestou tam pár kiláčků a určitě se předtím nenají. Přispívá se do školy materiálem. Hrnek na kaši si donesete vlastní.

"Ujitime"

Když už je fazolí opravdu moc a naopak je čerstvě po nákupu, můžete na stole objevit vařený hrách, zelí nebo malé rybky daga. Opravdu malé. Asi jako větší fazole. A teď už to máte s chudší vesnickou kuchyní komplet.

Vlastně počkat! Průměr dost zásadně zvedají kořeny kasavy, naloupené děcky v polích a opečené na ohni, připomínají trochu kaštany na vánočním trhu. Také manga, kterými se i venkov začne v listopadu hemžit, a díky kterým si řeknete, že to tu Pán Bůh nenechal tak úplně bez odškodnění za drsné podmínky k životu. Papáji, o jejichž chuti a vůni jste si v jedné detektivce přečetli přímo tady celkem nechutné přirovnání, které pokaždé znovu vytane na mysli, ale zas ho radši zapomenete, protože jinak jste bez ovoce.

A čaj. Já piju neslazený. Jsem divná. Divní jste i vy, pokud si do hrnku dáváte jednu dvě lžičky. Tady se v něm utopí takové tři polévkové. A snídani se vlastně říká spíš čaj. Až tak důležitým stravovacím prvkem je.

Na nedělní snídani se v sobotu dělají mandazi, jednoduché koblížky smažené v oleji na ohni, placaté chapati, nebo místní chleba. Pro mne o pár kousků víc, abych je posnídala někdy ještě pár dalších dní. V neděli je také maso. Hovězí, protože prasata jsou v Tanzanii vzácnější, kachna z místního zdroje a jednotné číslo používám úmyslně, někdy králík. Každý dostane kousek, sekáno přes kosti, kůži a šlachy, takže je to loterie. Buď hlodáte víc, nebo míň.

Na čas kteréhokoli z jídel nemá smysl se ptát, držme se faktu, že se k nim dostaneme v příslušném sektoru dne. Tedy ráno - dopoledne, v poledne plus mínus rozptyl dvou hodin a večer, takže pozdě večer.

K jakým surovinám se máte šanci dostat, o tom rozhoduje vaše geografické umístění. Krásně zelený ráj banánů je v Tukuyu, na mapě Tanzanie nijak daleko. V Mbey už je ale ovoce překupované a do Mswiswi se dostává přes další ruce. Stejně tak rajčata, cibule, vše, na co si vzpomenete. Tady rostou opravdu úspěšně snad jenom škorpioni a hadi.

Ale teď byste si měli místní kuchyni i trochu užít. Exkurze začíná. Ve městě si můžete dát rybu. Krásně opečenou na plamenu a křupavou. Já ryby zrovna nemiluju, ale tahle, tahle je! Také vás rybou někdy uhostí. Podle místní tradice by hosta poprvé měli poctít prý kuřetem, ale nikdy se mi to nestalo, tak nevím, zda to není jenom nějaká domněnka. Kuře si dáte po sedmé večer v Mbey na ulici jako tandoori a budete se olizovat, za to vám ručím. A nejspíš tam najdete i další dobrovolníky z oblasti, co si přijeli užít žvanec. A co se týče hovězího? Ach, nyama choma! Kořeněné kousky na špejli, pěkně opečené, k tomu opečené banány planteiny, které jsou určené k tepelné úpravě, a ještě ždibec chilli navrch. Ach, supu! Tak tahle polívčička s pořádných kusem masa si mě získala už na Matemě. A teď už vím, že v Mswiswi to také není marná investice. Servírovaná s kousky limetky a chilli papričkami, kterými si ji dochutíte po libosti. Jen v Mswiswi nejsou po ruce ti psi, co je potěšíte kostmi, těch vám po konzumaci zaručeně zůstane dost. Pěkně lojových.

Lahůdka číslo jedna

Planteiny si můžete dát i vařené, ty si mne nezískaly, stále nadržuji bramborám. A brambory loudí přízeň i jako chipsi, pořádně tlusté hranolky. Ty vám případně loupnou i do omelety a na ceduli na ulici tak najdete nápis "chipsi na mayaji". Vajíčka blízká omeletě se celkem často i servírují jako oficiální snídaně v hotelech.

Lahůdka číslo dvě

Mou snídaňovou jistotou se, hlavně ze začátku pobytu, kdy jsem ještě čekala ve městě, stala sambusa. Kapsička z tenoučkého těsta, plná zeleniny nebo masa, nepřekvapivě opět smažená.

Boj o energii a bílkoviny zde dostává opravdu jiný rozměr. Nedivím se kachnám, že mydlí kuřata, slepicím, že jdou po hmyzu, dětem, že hned natahují ruce. Já mám také radost, když odklopím víko kastrůlku na stole, a tam zrovna trochu více rajčat, uvařených s luštěninami. A proč to neříct, pro sýr bych se rozkrájela. Takže už víte, čím mě vítat. :-)

A ugali navrch