Amina

Amina mi zcela jednoznačně asociuje titulní postavu z máminy oblíbené knížky jejího dětství. Ta byla navíc Pučálkovic, a prý žirafa. Až sem to sedí, jsem přece v Tanzánii a žirafa je něco jako národní zvíře. Ale tady je s ní proložena celá bohoslužba. Pojďme nakouknout do kostelů. Amina. Staň se.

Tak nějak tipuji, že se to bere všechno šmahem. Laky na kapoty a kola se tu a tam použijí v Mbey v kostele, taky si je odvezete domů na slavných tanzanijských tinga-tinga obrázcích.

Nejdřív vás vezmu na exkurzi za svým prvotním kulturním šokem, který jsem si poznamenala do svých interních poznámek ještě na startu této své osobní etapové hry v Mbey. Ať to máte komplet:

„Anglická bohoslužba má být od devíti, před ní svahilská zhruba dvouhodinová. Před devátou se nikdo moc nechystá kostel opouštět, se skupinou vcházejících vcházím, starší „bibi“ mě nasměruje do lavice před sebe a já hledám kapesník. Vlezu totiž rovnou do běžného kostelního černošského zpěvu, což rozhodně není evropsky běžný zážitek. (A já se dojímám hned.) Taky to tam v lavicích tančí. Až se vrátím do Čech, určitě pojedu do Kolína za tím konžským páterem, doufám, že mu domácí zatím neutloukli temperament čepicema... Ale bohoslužba tedy rozhodně nekončí. Nekončí ještě dobré tři hodiny. (Pro úplnost: Já vydržela dvě a čtvrt.) Vůbec nepoznávám půdorys akce. Tu se trousí jednotlivci dopředu a něco tam odevzdávají nebo berou, tu všichni o překot přes sebe něco nesynchronně mumlají, tu si bere slovo černoška, která vystřihne něco jako třičtvrtě hodiny dlouhý stand-up, nepochybně velmi vtipný, nejspíš je to kázání z lidu, prokládané formulkou s Ježíšem, synem Božím. To je znamení k hromadnému výkřiku „Amen“. Ale ten ámen taky zní spíš jako „do toho“ nebo „hurá“! A padají pravděpodobně jednotlivé přímluvy z lidu. Vezme to kněz, a já dostávám neodbytný pocit, že se mě to nějak týká. O chvíli později vím, že pocit byl správný, otočí se na mne všechny obličeje. Poznávám pár slov, které jsem si včera přece vypisovala do slovníčku. Nevím, co znamenají, nevím, prostě nevím. Ptá se něco? Všichni koukají. Jen co rozklíčuju vítací formulku, rychle zmobilizuju síly na „asante“. Uf, stačilo to, tváře se odvrací. Sem tam celý kostel radostně třepá rukama ve vzduchu, chvíli tam taky jakýsi chlapík inscenovaně plísní děti, z čehož se mně dělá úzko, ale kostel se zase směje. Haha. Aha! Pak se zase tančí.“

Anglikánská církev. Omylem. Prostě jsem vzala první kostel po ruce. Takže s Aminou se poznávám až v Mahangu. Ale důkladně.

Ještě, než nastane nová neděle, doprovázím matronu Mariethu a kuchařku Faustu na zkoušku sboru. Jen tak, ze zvědavosti. Druhý den se jde do kostela. Dostanu k ruce Ibrahima - Abua, aby mi pomohl. To ještě tak úplně nevím, s čímže. Cesta trvá tak dvacet minut, má se začínat v osm, my ze sirotčince vycházíme v půl deváté. Tušíte? Přesně tak, dotýkáme se fenomenu „African time“. Takže nikoho nepřekvapí, že katecheta, který zde slouží většinu bohoslužeb za nestíhajícího kněze, přijíždí na kole tak ve čtvrt na deset. Mám tedy spoustu času na to, aby si všichni před kostelem oťukli, jak moc jim nerozumím. Usmívám se a střídám odpovědi „dobře“ a „děkuji“, i když v tu chvíli skutečně tak nějak od boku a s nápovědou Abua. Pak se začne. Sbor vtancovává do malého kostelíka v Mahangu, který tam nestojí zas tak dlouho a našli byste na něm mohutné stopy české mise. I kousek od oltáře leží o stěnu opřený obraz světce bělocha. Je to bílá stavba s dřevěnými lavicemi, v oknech jen mříže, takže slavnostně uvázané pruhy bílé látky povlávají v prostoru jako závoje, a na průčelí stojí „Ora et labora“ ve svahilštině. Do každé lavice se tradičně naskládá vždy tak o jeden zadek víc, než byste si dovolili v Evropě. A já bojuju s Aminou. Ničemu nerozumím, jen tato asociace je víc než jasná, a já se prostě smát nesmím! To by byl pěkný začátek! A pak dary se v Tanzánii nosí do truhliček u oltáře na očích všem. To jsem byla odhodlána zkousnout. Ale než jsem se vybatolila z lavice, už se zvedá sbor a z lavic tanečním krokem vhoupává do oválu, který se nadále vlní tak, aby každý z nich prošel kolem truhličky a měl šanci vhodit. Takže já jsem svou chvíli propásla. Nepohupuji se. Jen pitomně koukám. A pak to přijde. Deja vú z Mbey. Celý kostel na něco čeká. Abu do mne dloubne a já jdu. Jdu se představit. Takže se omluvím, že tedy anglicky, ale že děkuju za možnost tu být, a že se budu svahilštinu učit, a že jsou moc přátelští. Abu to přeloží. Nevím, co řekl, ale byl asi květnatější než já. Skončí to potleskem a tím, že budu taky zpívat ve sboru, kolektivní vůle tak chtěla. Počítám s tím, že se do toho pomaloučku polehoučku nasunu...

Ale už v týdnu jsem na zkouškách a dítě jedné z prvního hlasu má hysterické záchvaty, kdykoliv mě z úvazu na jejích zádech spatří. Z písní, které se zpívají, pochytím s vypětím všech sil za první týden jednu. Mimochodem, na slovo „mno“ se dají zazpívat hned tři tóny. A většina se toho odbude hned na tom „m“ na začátku! Naštěstí mě v neděli sestra Epifanie převelí s sebou do města, abych navštívila tamní farnost. A tam vidím, že zdaleka ještě nevím všechno... Uprostřed bohoslužby se totiž nesou v tančícím průvodu pytle s rýží a fazolemi, tyče mýdla a živé slepice. Chvíli trnu, zda jsem na půdě dostatečně křesťanské na to, aby je nikdo nechtěl na místě kuchnout, ale naštěstí opravdu mizí v zákulisí sakristie. A tančící průvod je veden dětmi ve žlutých sukničkách, které skáčou žabáky. Ty jinak po většinu času sedí v prvních lavicích, aby skoply boty při prvních tónech nové písně sboru, a v propracované choreografii bosky, nebo v ponožkách, ukazovaly na oltář a na sebe, klaněly se, pochodovaly a točily se. To je tedy vlnící se kolečko mahangských obětinářů ještě slabý odvar.

A v Mahangu se po mně ptají. Hned na další zkoušce sboru. Svahilsky. Zas nemám co říct. Krčím rameny a říkám Mbeya. Moc ráda bych před další nedělí řekla, ať mě ještě vynechají. Jenže tuším, že tu není nikdo, kdo by porozumněl.

Navíc často ani nerozumím tomu, zda ten den zkouška bude, nebo ne. Učím se tedy číst z jemných náznaků v práci matrony, zda se někdo někam chystá jít, nebo ne. Přímé otázky moc nefungují.

Bohoslužba za úrodu v místě, kde se obvykle jí, píšou cvičení na tabuli a perou se děti.

Jednou se třeba takhle sirotčinec dostavil domů dříve ze školy, všude se zametalo a všichni se myli. A ono to znamenalo, že přijede páter z farnosti sloužit bohoslužbu za úrodu přímo do jídelny. Na stoly se navlékla bílá sukna, přinesla se aloe v květináči na výzdobu, přestavěl nábytek. A pak se zjistil nějaký uzel na domluvě, a že páter přijede až další den. Tak se zase vše odzdobilo. Taková generálka. Druhý den nanovo. A páter je prý Nigerijec. Má pod sebou asi šestnáct kostelů.

Tomu říkám mise!

Příští neděli se tedy snažím propasírovat do lavic mimo sbor. Jenže když tam přijdete brzo, přestože podle hodinek vlak už dávno vyjel, chytne vás za ruku Suzanna, jedna z vůdčích duší prvního hlasu, a začne vás testovat z druhého, kam patříte, protože jste na první zkoušku přišli s Mariethou a Faustou, které v něm jsou. Nejsem tak úplně držák na více melodických linek. Ale tady už Suzanna zpívá a vy si řeknete, že děj se, co děj, hlavně být níž než ona a hlavně nezastavovat. Nakonec jsem nejspíš porodila novou linii, ona ale kývla hlavou ve smyslu „no vidíš, že to jde“ a donutila mne nacpat se na jedno takové podměrečné místo na kraji lavice v části pro sbor. Fausta ani Marietha zatím v nedohlednu, chybí tedy někdo, kdo by mě vedl za ručičku, a už se jede. Cca ve třičtvrtě na deset. Když netuším slova, aspoň se komíhám. Amina, amina. Vyčíhnu okamžik u darů, kdy se ještě normálně chodí, abych se přidala, a pak se, v okamžiku, kdy se sbor začne zvedat a pohupovat, s hereckou inteligencí založím do neškodné lavice. Oni se ale nedají. V oválku v uličce vzniká trhlina, drží mi místo, během zpěvu na mne mávají a vyčkávají. Nezbývá, než chytit krok a zapomenout na pocit, že jsem nevědomá bílá hrouda. Hrouda se propohupuje a ví, že teď už se to vždycky nějak...

Takhle se v neděli čeká před kostelem v Mahangu.

Od té doby už jsem zažila výměnu chlapíka, co učil sbor, teď není kupříkladný žádný takový, spoustu nedefinovaného čekání, jednu více než dvouhodinovou poradu nad mně neznámým tématem, spojenou s obědem přímo v kostele. Zjistila jsem, že v Rujewě, městě tak dvě hodinky odsud, slouží na faře už desítky let páter Chorvat. Ale hlavně jsem si působením tanzanijských křesťanských kruhů dost zásadně rozšířila slovní zásobu. Jen mi výrazy jako „Duch Svatý“, „Bůh žehnej“ nebo „hřbitov“ nepřijdou tak úplně praktické, když si potřebuju zamluvit pokoj ve městě.